Krteček - letní tábory pro děti, zimní tábory, výlety

-->

ČLÁNEK aneb jak jsme si to užívali od 30.4.2003 do 4.5.2003
Výlet - Chata Tereza, Prokopské údolí

30.dubna jsme se už po několikáté sešli, abychom si užili několik málo dní volna. Byla to středa, kdy jsme nastupovali do vlaku na Smíchovském nádraží a těšili se na následující dny. Po nacpání do vlaku přišlo ještě zamávání rodičům a jelo se do Prokopského údolí, kde stojí chata Tereza. Hned po příjezdu následovala menší cesta k našemu cíli. Všichni jsme pobrali svá zavazadla a šli. Asi po pěti minutách jsme k cíli dorazili. Začalo se zatahovat a spustil se poměrně hustý déšť.

Museli jsme dál čekat, protože nikdo neměl klíče. A tak jsme začali hrát různé hry, abychom se aspoň na chvilku zabavili. Po dešti začal vylézat hmyz, který nás za několik okamžiků začal vesele ožírat, ale po chvíli začalo zase pršet a naši hmyzí přátelé zalezli znovu do svých úkrytů.

Poté, co jsme konečně obdrželi klíče od chaty, jsme si vybalili, navečeřeli se a šli spát. Věřte nebo ne, ten začátek byl opravdu legrační – všichni se hádali kde budou spát, někdy se dokonce i rvali, ale nakonec si našel každý své místečko.

Druhý den jsme vstali, vyčistili si zuby, opláchli obličej a šli se nasnídat, což byla taková běžná denní rutina. Však za zmínku, a to nemalou, stojí hry, které jsme v Prokopském údolí hráli - několik variací na hru trojnožka, kuličky, zajateckou hru, na království, dokonce i denní bojovku...ale vezměme to popořadě.

Tak nejdřív trojnožka: nejdůležitějšími předměty (kromě funkčního mozku a nohou) jsou tři klacky. První variace, kterou jsme hráli, je něco podobného jako schovávaná, jenže pikají většinou dvě osoby a to tak, že někoho můžou zapikat jen tehdy, dotýkají-li se špičky trojnožky rukou. Zapikané osoby si sednou kolem trojnožky a musí mlčet jako hrob. Osvobozeni jsou jen tehdy, když někdo z nezapikaných trojnožku jakýmkoliv způsobem zboří. Pikající pak musí trojnožku opět postavit (někdy to dá pěkně zabrat), aby mohl někoho zapikat.

Další variace se hraje tak, že několik lidí utvoří kolem postavené trojnožky kruh, chytí se za ruce a točí se. A jak se točí, musí se všichni pokoušet někoho nastrčit na trojnožku tak, aby ji vlastním tělem shodil. Hra končí když zbyde pouze jedna nebo dvě osoby.

Teď už ale s radostí přistupuji ke zmiňované bojovce, která se uskutečnila v sobotu, tedy v předposlední den našeho pobytu. Chodilo se po dvojicích – vždy malý s velkým, a to po fáborky vytyčené trase. U každého stanoviště se pochopitelně plnil úkol, přesněji řečeno odpovídalo na otázku. Bloudilo se bloudilo a dvoučlenné party se začaly dohánět a slučovat dohromady, a proto měli všichni většinou stejné odpovědi na otázky. Někteří však narazili na jiné fáborky (jako třeba já) [a já – pozn. webmaster], šli po nich a omylem přešli asi pět otázek. Když už jsme se dostávali k několika posledním otázkám, dostali všichni žízeň. Hned podél cesty tekl potok, a tak si asi dokážete představit, co se asi stalo. Přesně si vybavuji, co ostatní říkali: „Vždyť to bude dobrý, dáme si jen pár loků“, „Hele, já se z toho potoka napiju, támhleten dědek nabíral tu vodu do kýble“. To všechno byla pravda jen z poloviny – „Dobrý to asi nebude“, říkal jsem si v duchu. Iniciativu převzal ****** [cenzura – opr. webmaster] a nabral si vodu z potoka do kšiltovky. Za pár okamžiků se přidali ostatní, kromě mě. Až byli napití, šlo se dál. Posledním úkolem bylo najít suchý klacek určitých rozměrů, a proto jsme nějakou dobu hledali nějaký co nejvhodnější kus dřeva. Dorazili jsme zpět do místa startu a odevzdali klacky a papíry s odpověďmi. Možná tu následující noc zpříjemnilo opékání špekáčků, ale to byste nevěřili kolik lidí se může za noc pozvracet na kilometru čtverečním. Já jsem byl jeden z mála, který se nepozvracel ani neměl průjem. V tu noc se objevilo mnoho pachů, které nikdo nemá vůbec rád.

Ráno jsme se probouzeli s další vlnou vylučování horem i spodem. Utvořila se skoro neuvěřitelná fronta na pánské i dámské záchodky, a tak se vyplatilo dojít si spíš do křoví. Poslední den jsme si užili hledáním trilobitů, kterých jsou v "Prokopáku" spousty. Byl to zážitek, vidět něco, co dřív žilo a je to několik milionů let staré. Nakonec jsme si zahráli posledních pár her a šli si balit kufry. Po obědě už bylo sbaleno, takže jsme si šli na kopeček lehnout pod strom do trávy. Bylo parno a nikomu už se nechtělo nic moc dělat. Když už byl čas, hodili jsme si batohy na záda, kufry do rukou a tašky přes rameno a za chvíli jsme byli znovu na malém nádražíčku, kde jsme měli nastoupit na vlak Benešov-Smíchovské nádraží. Když motorový vláček přijel, všichni jsme se horko-těžko vecpali do přeplněné „lokálky“. Cestou k centru Prahy jsme se pomalu loučili a těšili se domů. Po příjezdu nastalo definitivní rozloučení a někteří za doprovodu svých rodičů odcházeli.

Nenapsal jsem absolutně všechno, protože to se musí prožít, aby i ty nejmenší podrobnosti byly k pochopení, jiné nelze ani slovy vyjádřit.

Mé díky patří všem vedoucím, kteří uspořádali výborný program, patří všem kamarádům i kuchařovi, který nám vařil skvělé jídlo. Tak zas někdy ahoj!

Ondřej Horák

webdesign by Meloun © 2002-2016