ČLÁNEK aneb jak jsme si to užívali od 6.3.2004 do 13.3.2004
Zimní tábor - Chata Cukřenka, Vítkovice (Krkonoše)
Dne 6.března jsme se sešli (ostatně jako skoro pokaždé) na stanici MHD „Habrová“. Když si na to tak vzpomínám, tak teda nevím, co jsme čekali, že přijede za autobus, ale myslím, že jsme byli (tedy podle mě alespoň většina) nemálo vyděšení, když jsme viděli přijíždět minibus s přívěsem. Myslím že se ozývali dokonce ohlasy jako „V tomhle teda máme jet???“. No, tak jsme všichni naložili svoje (opravdu malinkatá) zavazadla a jelo se (rozlučku s maminkami, tatínky, babičkami, dědečky, sestřenicemi, bratranci, atd., psát nebudu, protože si myslím, že na to nejste zvědaví, ale hlavně chcete vědět, jaký to tam bylo).
Po cestě nic moc zábavného nebylo (respektive si na skoro nic nevzpomínám, námitky když, tak na fóru), až na Ondrovo předčítání ze světoznámé a dokonale napsané knihy „Míša šroubek“ (moc jsem toho z ní nepochytil, akorát, že, jako ve většině akčních filmů, Míša nezachraňoval nic míň, než lidské životy, takže případné otázky směřujte na Ondru) a na moment, kdy malí kluci vytáhli karty Pokémonů a začali pařit (většina lidí z toho byla na mrtvici až na Karla, na chatu se vyskytujícího jako Prase, který byl celý hrr do toho kluky kritizovat, protože on jako dříve skvělý hráč Pokémonů, je ihned chtěl poučit a ukázat tím, jak je skvělý).
Potom začala sranda až když jsme přijeli na místo (šli jsme asi kilák k chatě a starší ještě roztlačovali Starou mamu) a začali nosit zavazadla do „menšího“ kopečku do chaty. Každý šel několikrát a myslím, že všem to úplně stačilo a ten den už by nejradši jenom odpočívali (nebudu tu samozřejmě jmenovat znovu Karla, o kterém je všeobecně známo, že nejradši jí, a hned potom na druhém místě je „nic nedělání“). Nebudu tady popisovat každou hru a vycházku (protože by to bylo na dlouho a já si to všechno stejně nepamatuji), ale jenom ty nejdůležitější a nejzábavnější.
Takže jako první byl největší zážitek ušlapávání sjezdovky u chaty, při kterém jsme se docela nadřeli, ale moc to nepomohlo, protože sjezdovka byla stejně špatně (hodně špatně) sjízdná. Celotáborová hra nám až do konce nebyla sdělena, takže jsme nevědomky hráli celotáborovku “Ve stopách Yettiho“.
Mezi opravdu (podle mě) vydařené hry patřila hra „Na smráďata“ - každý dostal šátek přes oči, aby neviděl, a zhaslo se a účelem hry bylo najít jednoho člověka, který se schoval, a opakovat při tom pořád “jsem smrádě, jsem smrádě“. Opravdu to nebylo jednoduché najít dotyčného (Kubu Kramla) mezi hromadami židlí stolů a podobných věcí co se nacházejí v jídelně. Dále hra „Kdo dřív sežere sojový suk“ - na stůl se postavil talíř se sukem, nožem a vidličkou, k tomu se ještě daly různé části oblečení (bunda, rukavice, šála, čepice a lyžařské brýle) a všichni si sedli do půlkruhu kolem toho. Okolo půlkruhu chodil Ondra s kostkou a každý kdo hodil šestku si musel co nejrychleji na sebe vzít všechno oblečení a příborem sníst suk, ale když mezitím hodil šestku někdo jiný, tak se vyměnili. Nemůžu ani zapomenout na hru „Kdo dřív donese papírové koule“ – v této hře se běhá po čtyřech pro papírové koule, které vezmete do pusy (nebo jinak, ale do pusy je to nejrychlejší) a musíte je znovu po čtyřech donést na start. Perfektní bylo i shazování papírových čepic roličkami z novin, kde šlo o to shodit čepici z nepřítelovy hlavy dřív, než on ji shodí z té vaší. Připomínka - nedoporučuji moc hrát, u nás se to po chvíli zvrhlo do mlácení po hlavě a podobné neřesti :o) Mezi tyto skvělé hry patřily i „Závody psích spřežení“, kdy jsme se navzájem tahali na saních.
Hráli jsme ale i staré známe, jako „Hledejte věci na písmeno...“, „Kdo dřív doběhne ke stromu“ (Tady je vtip v tom, že označených stromů musí být méně než soutěžících družstev ;o)), luštění několika tipů šifer, atd.
No, a teď jsou na řadě výlety, vycházky a podobné. Kromě několika malých výletů do blízkého okolí jsme absolvovali dva velké výlety - do Jilemnice, a jako minulý rok, na Žalý. V Jilemnici jsme navštívili Muzeum lyžování, kde jsme se dozvěděli důležité věci, jako že se dříve lyžaři nazývali „lyžníci“ a lyžařky „lyžky“ (mimochodem lyžař měl být ten, kdo vyráběl lyže) a poté shlédli nezajímavou a nezáživnou výstavu cechovních potřeb (nevěděl jsem jak jinak to nazvat, prostě cechovních serepetiček, pohřebních erbů, měr a vah (či co to bylo), lidových krojů a jednoho pokoje, který byl zařízen jako středověká tkalcovská dílna, kde byl i pohyblivý Betlém). Na Žalý sice nic tak převratného nebylo, ale přesto to byl hezký výlet přírodou (Bože, jak já ten pražskej vzduch nesnáším!).
Celý tento příjemný pobyt nám ještě zpestřovala hudba pouštěná na pokoji vedoucích (Kuba “Bizzon“, Béďa, Kuba Kraml a Ondra). A poslední velká věc bylo vyhlašování vítězů výše jmenované celotáborovky (která jak už jsem psal nám byla sdělena až ve chvíli vyhlašování vítěžů). Pak už zbýval jen opačný postup než při příjezdu.
Při návratu se už v podstatě nic nestalo (kromě děravého chladiče v minibusu). No, a nakonec jsme se všichni rozešli se svými rodiči (jak jsem již psal na začátku, toto se vztahuje na veškeré příbuzenstvo) domů.
Victory